29.12.2007

Dneska jsme měli vyrazit s Majkym a Hanifkem do Hvězdy, nakonec nás, tedy Jitku, ale Terka od boxíka Cedrika přemluvila k výletu u nich, okolo Kladna. Ráno, na Jitku fakt dost brzy, jsme ve složení 2 paničky, já, Majky a Bojar, tedy vyrazili směr Kladno, respektive Družec.
V Družci se totiž koná akce zvaná Družecká ťápota, turistický pochod, a to my si nemůžeme nechat ujít! Šťastně jsme se setkali s Terezkou a okošíkovaným Cedrikem, Majky vyfásl koš taky, protože Cedriček je velikej, boxer a pes k tomu. Nakonec ale celá cesta probíhala idylicky, oba drsní rváči se tvářili, že ten druhý je neviditelný, takže mohli i bez košíku. Šlo docela dost lidí i psů, a to i nejdelší, 12 km trasu (no, doufali jsme tedy v delší prochajdu), cesta ale vedla místy po silnici, což nás moc nebavilo, takže před koncem jsme se odpojili - a záhy i ztratili, protože značení mezitím nějaký snaživý pán sundal. Motali jsme se po lese, pak přes potok na soukromý pozemek, po poli a louce, až jsme se zdárně zase našli v Družci, jen těch kilometrů nakonec bylo spíš 16 než 12, ale zase jsme se prošli líp než na oficiální trase...Cíl byl v místní rázovité hospůdce, kde lidi vyfásli kus žvance a psiska si pospali. Celí ztuhlí jsme pak vyrazili zpátky do Prahy. Dík Terezce za pozvání, bylo to fajn!!!

Fotky najdete tady...

 

8.12.2007

...jsme byli na neskutečně podařeném a vypečeném výletě. Ráno jsme vyrazili metrem na Kobylisy, kde nás vyzvedla Jitka s Majkym, Bojarem a Axou. Nejdřív jsme jeli do jejich nového bytečku v Čimicích (je moc pěknej a velmi dog friendly) a když přišel domů i Honza, tak jsme se sbalili a vyrazili (tedy já vylezl zpoza pohovky, protože kvůli voňavé Axe na mě vrčel dokonce i Bojar). Byl jsem kapku v šoku, protože páníci naskákali dopředu a nás psiska strčili dozadu do Transita...Ale to, že jsem neviděl na mou milovanou paničku, mi nakonec vůbec nevadilo, protože jsem tam měl Axulku. To spíš Lucka byla nervozní, co tam dělám a jestli se prej nemlátím o stěny, když Honzík jede tak rychle. Pcha, někdy je fakt nesnesitelně hysterická!!!!
Přes Jihlavu jsme dojeli až do vsi jménem Jezdovice, kde už na nás u Jednoty čekali: Fufíkovci s Ferdou, Airou, Truhlíkem a Bertíkem, Monča se Standou a Arwenkou, Aneta se Šivou a nově i Babsinka s Dejnou (s Babsi se jednou venčil Artík, mají i stejné datum narození). Když se přivítali a okšírovali nás, mohli jsme vyrazit.
Zelená, tedy naše,  značka vedla na druhé straně kolejí. A co bysme to obcházeli po silnici a přechodu, když to můžeme slanit kopečkem, že jo. Vyrazili jsme s luckou hrdinsky první, nejsme žádní srabi. Jenže nám nedošlo, že Majky jako správný šéfík nevydejchá, že ho kokře předběhlo a vystartuje za námi. A  s ním Axa a hlavně přikšírovaná Jitka. Takže nám za chvilku u nohou přistála směs popruhů a Jitky. No, nic se jí nestalo, jen Majkýsek to pak schytal.
Prošli jsme vsí a byli vypuštěni, páníci se rozhodli to risknout, protože na nás neměli nervy.No, krom jednoho běžce jsme nezahlédli ani nohu, takže lesní stráž asi spolu se zvěří prchla, když slyšela to neustálé Kurva Majky, do prdele Bojare, Arwen ke mněěěě atd atd, celkem z šesti hrdel (řvaly skoro jen paničky) . Paráda, cesta vedla podél pole k lesu, lítali jsme jak urvaní z amortizéru, jen lidi nějak funěli, že nemůžou. Klasicky se pak rozdělili, vepředu brebentily paničky a za nimi pokuřovali páníci a probírali veledůležité mužské záležitosti. My psi pobíhali mezi nimi, vcelku spořádaně, jen Arwenka občas šla na řemeni, prootže pořád zkouší, co si může na ty své lidi dovolit. A Truhlík taky byl dost času na šňůře,jen občas dostal milost a taky se proběhl. Já se celou cestu vytrvale dvořil Axe. Prostě ji miluju a tak není co řešit, ne? Jen nevím, proč mě z ní furt sundavaj.
Stoupáním, po stezce, co místy pro samé spadané kmeny (my je ladně přeskakovali nebo podlejzali, lidi se přes ně komicky plácali) ani nebyla vidět, jsme se vyšplhali na vrch zvaný Velký Špičák. Bylo tam pěkně, velké šedozelené kameny, bukový les, prostě paráda. Záhy se ale ukázalo, že Špičák si nezadá se záhadou Blair Witch. Babsinka začala cosi zuřivě hrabat, lidi se smáli, že prý kostičky. Ha ha. Pak jsme šli dál, trošku se koulovali, ale zjistili jsme, že jdeme blbě bo co, chtěli jsme se kus vrátit, jenže jsme se ocitli uase na Špičáku, u Babsinčiné jámy s kostmi turistů, co se taky asi snažili jít po modré nebo po čem. Takže po bojové poradě, nevěřícných pohledech na mapu a rozcestník (moc spolu nekamarádili), jsme se rozhodli pro návrat stejnou cestou. A vlastně to bylo dobře, sluníčko zalezlo, lidem začla být zima a navíc si Arwenka párkrát na cca deset minutek odběhla, takže jsme zpátky k "naší" Jednotě dorazili akorát včas na to, abysme  za posledních slunečních paprsků naskákali do aut a vyrazili směr Telč.
Ta se nás netýkala, páníci usoudili, že chtějí-li si zajít na horkou čokoládku, 11 asistujících umolousaných psů neni žádoucí společnost. Takže s nimi vyrazila jen Arwenka v novém sexy obojku (je to prostě kost). My z Telče neviděli ani parkoviště, ale bylo nám to šumafuk, byli jsme tuzí z tříhodinové honičky po lese.
Doma jsem dokonce i něco málo pojedl, byl jsem vyčesán a když jsem usnul, zdálo se mi o Axulce a krásném lese na divukrásné Vysočině.

Fotky najdete tady.

17.11.2007

Mezinárodní výstava Letňan

Dnešek nebyl nejvydařenější den. Vstávalo se divně brzo, ráno jsem byl učesán (a to jsem se včera koupal a předevčírem navíc střihal, blééé), pak to chvilku vypadalo dobře, protože jsme vyrazili autem - ale jelo se do Letňan, do haly na výstavu. Byla tam strašná spousta lidí a hlavně psů, byl jsem rád, že sebou mám  svojí boudičku a je kam se schovat.
Potkal jsem tam staré známé, třeba Joriku a Tessu  a taky nové, jako je má vzdálená příbuzná Orinka a Artovy ségry Terinka a Berry a brácha Baddy. Moc zábavy tam ale nebylo, takže když se objevila Jitka s Honzíkem, moc jsem se radoval, že půjdem pryč, za Majkym a na výlet. No, spletl jsem se. Jediná zábava byla běhat s Luckou  do kolečka, byl jsem nadšený, že se konečně něco děje, hopsal jsem po Lucce, ale nějak se jí to nepozdávalo. Ale na stole i na zemi jsem stál hezky, dokonce jsem divnému pánovi dovolil, aby se mi kouknul do tlamy, i když vážně nvím, proč to dělal.
Pak jsme konečně mohli jít domů, jely s námi ještě paní Renata s Terezkou, ta si se mnou doma pak hezky hrála a nechala se kousat. Tak jsem dostal nový pelíšek, pytel piškotů a další dobroty, ale řeknu vám, tyhle výstavy nejsou žádná sranda. Lucka si to taky myslí, takže jsme se dohodli, že na další půjdem až na jaře, do té doby budem pracovat na postoji a na tvorbě hrudníku.

Výstavní hodnocení: Nadějný.

Posudek Petra Studeníka:

oranžový bělouš na horní hranici výšky, dobře modelovaná hlava, středně dlouhý krk, poněkud strmé přední končetiny, chybějící předhrudí, žebra jsou málo klenuta, temperamentná prostorný pohyb, standardní osrstění ve vývinu.

 Můj soupeř Yulko Brakemon (VN1) a já (N)

27.10.2007

Artovo Memoriálová Prochajda

Panička se pořád snaží najít záminky ke psí prochajdě - a tak vznikla i nová tradice, Artovo memoriálová prochajda, letos konaná den po Lucčiných narozkách - nebaví jí vysedávat po hospodách, tak se rozhodla slavit v lese a vzít staré i nové kamarády na místa, co měl Artík rád.

V sobotu ráno k nám na chatu dorazila dvě auta - Adéla s bíglicemi Andulkou a Arwenkou a s kříženkou Růženkou, o něco později (vyjímečně vyrazila včas, ale v Jesenici byla rozkopaná silnice, či co) i Jitka s Majkym, Bojarem a Axou a s ní Monča s pitbulkou Arwen (dále Arwen2). Opláchli jsme Axí poblitej pelech a vyrazili směr les a Prosečnice. Kousek s námi šel i soused Montík, ale není zvyklý chodit (je to takový přátelský mastodont rasy velký švýcar),tak to brzy vzdal.

Kolem rybníka (krom Bojara se koupal i Benji) a hájovny jsme vyrazily do lesa- a zábava mohla začít. Artíkův duch nás evidentně provázel, flekatec se tam někde za duhovým mostem musel ohromně bavit.

Na cestě (hezká asfaltka, pak pěkná lesní cesta) se totiž průběžně pohybovali jen Majky, Benji s Axou (pořád mu voněla) a Bojar. Ostatní dámy se pohybovaly přilehlými lesy. Růženka šla posléze na šňůru, páč na ni Adla neměla náladu. Chudák Růženka se přitom mohla krásně proběhnout. Jako holky. V romantické bučině na Prosečnici zdrhly bíglové. Čekaly jsme cca deset minut, fotili podzimně barevné lesy, pískaly a volaly- pak flekatice lážo plážo přišly, dostaly sodu (ne že by si z toho něco dělaly) a šly na šňůru, takže pak několik kilometrů předstíraly, že dál vážně jít nemůžou, páč se neustále namotávají na stromy. Adéla to vydržela dost dlouho, já bych na ně nervy neměla. No,pustila je. Chvíli byl klid, pak ale do ohrazené lesní školky zdrhly obě Arwenky. Bíglová se vrátila na bígla nebývala rychle, my dál čekaly na A2. A ta nešla a nešla, paničky nejdřív vtipkovaly, pak začly bejt nervozné, hlavně tedy Monča a pak ta moje (přeci jen je po tom, co se stalo Artovi trošku hysterická). Takže se Monča sebrala a vydala se A2 hledat. Já šel s ní, takže si pro mě Lucka musela dojít, šli jsme do lesa, Lucka furt volala Arwenku a já kňučel, protože jsme se vzdalovali smečce. S prázdnou a pěkně skleslí jsme se vrátili na cestu...a v tom jsme to uslyšeli! A2 někde v lese řvala na zvířátka, ať na ní pěkně počkaj a nechaj se zakousnout! Monča vyrazila do houštin, Lucka byla dojatá, že to dobře dopadlo a taky, že jí to připomnělo Artíka. A představte si, že se Arwenka2 vůbec nestyděla, spíš se Monice pěkně chechtala do obličeje (taky po Artím vzoru). Chvíli šla na vodítku (bíglice už na něm pro jistotu zůstaly, les byl opěkně zaneřáděnej zvěří), pak ale Monika usoudila,že je A2 unavená a že už bude hodná. Jenže to by to nesměla být procházka v Artí režii. Takže co za chvilku nevidíme - přes cestu letí srnka, za ní Arenka, bíglice se skrtí na šňůře, zbylí psi se diví. Tentokrát jsme Arwí odchytli my, takže od Monči dostala co proto. Zbytek procházky už taky šla na šňůře - ale i tak vypadala, že si prochajdu užila a že je sama se sebou ohromně spokojená. A Artík mohl mít dobrý pocit, že mu ty jeho srnky někdo prožene, když to malý blonďatý je tak nemožný a zbabělý, že to pomalu nesleze z cesty. A Lucka si říkala, že se jí po Artovi strašně moc stejská, ale že na utíkající pejsky nemá nervy, v krku se jí vždycky dělá divnej knedlík a představivost pracuje na plný obrátky.

Pak už byla nuda - na vodítkách jsme se vrátili, Jitka s Mončou a příslušnými psy ještě poseděly u nás na chatě, já už ale byl pěkně urvanej, tak jsem si pomalu ani nevšiml, že Lucka odjela do Prahy a usnul jsem jak zabitej. Teda jak utahaný štěně.

Dík za návštěvu!!!

15.10.2007

Prvně na agility

Dneska jsem jako každé pondělí odjel s Luckou do práce. Mám to tam rád, všichni mě obdivujou a mazlí a za rohem je navíc velikánský park, kde už mám pár kámošů. Dneska jsme ale z práce nejeli domů nebo na Folimanku jako vždycky. Jeli jsme tramvají do Motola, na cvičák Helppesu, na naši první lekci agility!Cvičí nás Karin, co má bordeří štěně Moonyho a kříženku Sendy. Moony vypadá jako fajn parťák na lítání, ale k mé lítosti byl brzo polapen a zavřen do kotce. Brrr. No a pak tam byli psí kámoši: AST Gizela, co už jí znám od nás a trošku se jí bojím, ale jinak se mi líbí, kříženka Myška, irish soft coated wheaten teriér Bert a tervík, co nevíme, jak se jmenuje. nejdřív si lidi povídali a pak to začlo. Takovou srandu jsem ještě nezažil - různě jsme skákali (hop, Benji! a já hopsal Lucce až na hlavu), lezli do takový díry (Skrz, Benji!a já se nebál a šel tam hned), pak Nahoru! na kladinu a áčko a  na houpačku (taky úplně v pohodě, že prý mám poněkud sebevražedný sklony)a Lucka mě strašně chválila, tak jsem byl rád. Ale protože se ještě nedokážu dlouho soustředit, tak jsem taky dělal psí kusy: když jsem měl jen proběhnout jeden tunel, vzal jsem to i zahnutým, pak na kladinu, na houpačku, z té jsem slítl, ale  neva, a pak ještě skočku. Prostě sranda. Ale fakt mi to šlo, ta moje byla úplně naměkko...zvlášť ve chvíli, kdy už jsem nechtěl skákat, seděl jsem za překážkou a čuměl na ni. Že prej jí někoho moc připomínám...Nevíte koho? I ostatním to šlo (byl jsem nejmladší), jen Bertíkovi se nechtělo chodit za pánečkem, protože ten jeho neuměl tak krásně jásat a chválit, jak to umí naše holky. A tak Bertík lítal po cvičáku, nechtěl se nechat chytit, tlemil se od ucha k uchu a občas počůral nějakou překážku. Lucka byla ráda, že mě má, koukala na to dost nevěřícně...Teď jsem teda strašně unavenej pes, ale bylo tu supr!!!Lucka tiše doufá,že nám to půjde a že budem taky jednou závodit, tak jí to zkusím nepokazit

1.8.2007

První výstava

Tak jsme absolovovali první výstavu, mezinárodní, v Mladé Boleslavi. Vyráželi jsme s Lenkou D., brzy ráno, kapku pršelo, ale v Boleslavi naštěstí už ne. Tentokrát šli nejdřív zlatí kokři, pak my barevní a pak černí, takže to bylo fajn, protože jsme dlouho nečekali. Lucka byla nervozní, klepala se jak ratlík a dělalo se jí špatně od žaludku. No, nakonec se nebylo čeho bát, paní rozhodčí Němcová byla docela příjemná. Slušně jsem stál, moc pěkně, bez hopsání, běhal, jen na zuby jsem si moc nechtěl nechat kouknout...A jak jsme dopadli? No, nic moc, jsem hubenej a teď to mám i na papíře. Dostal jsme N jako nadějný a v posudku mám napsáno: půlroční pejsek, skus nůžkový, barevný pejsek středně silné kostry, ušlechtilá hlava, mírně delší hřbetní linie, úzký hrudník, předhrudí, tomu odpovídající chudší výživná kondice, korektní úhlení, věku odpovídající osrstění, veselá povaha. Tak to mám, prosím, být já. Když se Lucka trošku vzpamatovala, dostala spoustu rad, co se mnou, takže teď nejspíš budu jak prase na výkrmu, že, pane Šulcku - mimochodem, moc dík za užitečné rady a objektivní zhodnocení. No a pak už přijela panička s páníkem a jeli jsme na nášvtěvu za mou mámou Lovčou a ostatními pejsky. Chvíli jsme si hráli, ale protože jsem byl strašně utahanej, úplně jsem tam vytuhl...

Takže - výstavní kariéra se odkládá, až kapku přiberu. Házet flintu do žita prý nemáme, jsem prej normální puberťák...

Gratuluju kamarádkám, co byly úspěšnější - Eliz k VN, Bedřisce k CAJCu a Tesse k V2...

      

 

 8.8.2007

Výlet do Jižních Čech

Na tenhle den jen tak nezapomenu - byl jsem totiž na prvním pořádném výletě. Ráno pro nás na chatu přijela Jitka a už to začlo - neseděl jsem s Luckou jako vždycky, ale vzadu s Majkym, v kufru se pak tísnili Axa s Bojarem. I přes mé skučení, obtěžování Majkyho a vůbec snahu Jitku vytočit, jsme vyjeli směr České Budějovice, kde na agiliťáckém táboře byly kamarádky Adla s bíglicema Andy a Arwen a Dáša s MOK Toni a Berthou. Krásně jsme to našli, seznámili se s kempem i osazenstvem a šli si zaplavat do rybníka v areálu kempu. Cha, Lucka si snad myslela, že neumím plavat nebo že se dokonce bojím vody! Nevím, jak na to přišla, vletěl jsem tam s ostatníma a ani se mi nechtělo ven. I když teda nevím, proč se mi všichni smějou, když se namočím...

Když se Adla s Dášou naobědvaly, vyrazili jsme dál - na rybník Bezdrev. Cestou jsme se nějak ztratili, takže jsme k Bezdrevu přijeli, ale z divné strany a docela dobrodružně se brodili bahnem, močůvkou a kopřivama. Paničkám se to nelíbilo, nám psům ale moc - krásný bahno, voňavý mrtvý rybičky, prostě paráda. Jen Lucce se nějak nelíbilo, že místo, abych se jí jako vždycky držel, jsem lítal se smečkou. Nevím, co furt má. nakonec nás spacifikovaly, špinavé a smradlavé naložily  do aut a tentokrát našly tu psrávnou pláž. Byla mnohem hezčí, byla tam už i Eva s další psí smečkou - ale to bysme to nebyli my, abysme si i tam nenašli chcíplou rybku, že,Bojare?No a pak už jsme jeli dom, teda vlastně k Jitce na chatu.

Byli jsme úplně tuhý, krásně jsme se vyspali a druhý den vyrazili na další výlet, tentokrát do Voděradských bučin. Ušli jsme asi 12 km, takže jsem toho měl plný kecky. Jitka taky, protože Bojar předváděl, jak moc je nevychovanej, pořád lezl do vody, motal se rybářům a tvářil se, že je úplně hluchej...Ale byl to moc pěknej vejlet, lesem a pak kolem rybníků...A pršet začlo, až když jsme vlezli do auta. Takovýhle výletů by mohlo být víc - ale prý bude...

              

21.7.2007

Národní výstava psů Interdog, Mladá Boleslav

V sobotu jsem se měl zúčastnit své výstavní preniéry, byl jsem (odvážně) přihlášen do štěněcí kategorie na Národní výstavu psů v Maldé Boleslavi. Nakonec jsem "díky" zdravotním problémům, respektive protivné zabalené pacce, kterou mi stále nedovolují kousat, jel jako pouhý pozorovatel. I tak toho na mě bylo dost.

Už jen to vstávání. Rád si přispím, takže odjezd v šest byl vražedný nejen pro Lucku,ale i pro mou maličkost.  Ale zas jsme v Bolelavi byli krásně brzy, už po sedmé, dobře jsme zaparkovali a hlavně vyhnuli se šíleným frontám při přejímce. Řidičku nám dělala Lenka, co mě taky stříhá (zatím spíš škube a nejvíc ze všeho štve, ale prý si mám zvykat), co jela vystavovat černou Tessu, co se mi moc líbí a zlatou Cheasy, co na mě nevím proč vrčí.

A pejsků tam bylo požehnaně. Ani jsem si nestíhal ke všem čuchnout, hrát si tam taky nešlo, i když jsem tam objevil kámošku Arwenku a zkoušel na ní skákat. Pak jsem našel i Cedrika, ale to už jsme byli oba moc unavení na nějaké hrátky. Ráno bylo totiž docela ošklivo, ale během dne se udělalo vedro, slunce pražilo a obzvlášť kokrům bylo v kryté hale (většina ostatních byla pěkně venku) pěkně horko.

A že tam těch kokrů bylo! Lucka pořád někoho vyhlížela - a pak dorazili. Oranžoví bělouši pana Škarka, co se u něj narodila moje mamka. Byli krásní, nejkrásnější ale byla moje skoro sestřička (po tátovi) Pretty - z té nikdo nemohl spustit oči,jak hezká a milá byla. Samozřejmě si mě hned všimli, začli mě ňuchat a prohlížet a mluvili o tom, jak pěknou mám hlavu, jakej krk, uzavřený oko, dost pysku - vůnec nevím, co to mělo znamenat, ale Lucka byla moc šťastná, úplně zářila, tak jsem byl taky rád. A pak přišlo další překvápko - najednou vám nějaká paní s holčičkou tak povědomě voněly - a ona to moje "máma" Renata s dcerou. Tak jsem je přivítal výskoky na hlavu (packa nepacka), zase jsem byl pochválenej, dostal jsem spoustu dárečků a spokojeně se uvelebil u slečny na klíně, dokonce jsem ani nekničel, že jde Lucka nakupovat psí dobrůtky.

 

Sledovali jsme kokříky i psí kámoše, taky si mě pořád někdo fotil, ale pak jsem byl už moc ospalý a tak jsme nečekali, až bude konec a jeli s Jitkou domů a pak na chatu i s Majkym a Bojarem, prý píct si buřty. Já teda žádnýho nedostal, jen další pochvaly, když Lucka doma převyprávěla, jak moc úžasný jsem. Obě mé psí kámošky, co se nestihly zmrzačit jako já, taky dopadly skvěle a byly pochválené i oficiálně -obě dostaly VN.

Takže na první výstavě se mi docela líbilo, předvedl jsem, že jsem nejen fešák,ale i kliďas a moc milej pejsek - a že prý v září půjdem zas.