Tenhle deník už dál pokračovat nebude - přesto bych ho chtěla zachovat, i když Art už není. Vzpomeňte si na něj spolu se mnou, chtě nechtě vám začnou cukat koutky - i téct slzy. Ale pevně věřím, že si ty dva roky a kousek vážně užil.

1. -3. června 2007

Tenhle víkend jsme zase byli cvičit s Mirkem Horáčkem a Horys-lovem - a zas jsme se vrátili úplně nadšení!!!Tentokrát jsme jeli dál, až na Moravu, do Brodu nad Dyjí na břehu Novomlýnských nádrží. Role řidičky se ujala kamarádka Marcela a vzala sebou i své dva špringříky, Péťu a Robina, takže tentokrát byla slídičská sekce početněji zastoupena.

Když jsme dojížděli, skupinka už vyrážela cvičit, takže jsme se hned připojily a vyrazily na pole za ubytovnou. K mé velké radosti (žádné osiny,tj žádná veterina) bylo z části kukuřičné a z části slunečnicové. Art krásně slídil (a o to víc mě mrzí dvojka ze zkoušek, ale holt bylo moc vedro), do stran a dost daleko, samozřejmě že nehlásil, i když bylo co, odešel moc hezky stopu a očuchal si mrtvé lišče, ale evidentně se mu vůbec nelíbilo. Ještě že ho coby slídič nemusí nosit.Mrtvý bažant taky nic moc,ale v trávě ho našel, že ho nevzal do huby, na to už jsem zvyklá.

Večer jsme se ubytovali, ujasnili si, že Art musí žrát zavřený sám v pokoji, protože jinak nemá v Robčově konkurenci šanci, pojedli guláš a boršč, zkoukli dvd o italských spinonech (paráda), lehce (jak kdo) popili...a šli spát. V noci spali psi všelijak, ráno projevili před sedmou velkou radost, že jsme vzůru, zvalchovali nás a my ještě před snídaní vyrazili na pole si zaslídit. Kluci zcela potichu prohnali pár zajíců a srnek a urvaní a strašně špinaví se vrátili na snídani.

Pak už jsme vyráželi na vzdálenou louku, kde se vystavovalo (ne my, samo), chodila barva (Art znova moc pěkně), nacvičoval aport (lepšíme se, Art už nemá hysterické záchvaty), Mirek nám našel i zajíce, ale Art jaksi nenašel stopu...no nic. Pak jsme vyrazili k vodě, cestou si to Art střihnul přes bahnisko, takže chvilku byl černozelený a smradlavý. Pak už se ale všichni pesani vrhli do vody, nosili aportky jedna radost (i Art), vyzkoušeli jsme si is lídění v rákosí, i když Artík spíš běhal za ostatními opsy a divil se, co tam mají. A ztracenou stejně nenašli psi, ale pán od malé MOK...

                                                                      ...já už do tý vody nepudu a nosit nic taky nebudu!!!

Pak jsme se znavení vedrem doplácali na ubytovnu, já s holkama od gordonek dojela boršč a šla si lehnout. Spalo se krásně. Po o jsme vyrazili na vodu, Artovi se ale nechtělo nosit z vody, byl protivnej - ale nejen on. Špringři se postarali o teplou - z pole přinesli krásnýho zajocha.

No a pak se grilovalo prase, spinoní štěňata měnili majitele, gratulovalo se Mirkovi, Horysu, holkám, co taky měly narozeniny, pilo a pilo a jedlo dort a okurky a zelný salát a pod nohama se nám motali psi a loudili...no paráda. A pořád se mluvilo o psech. Takovíhle lidé jsou vážně moje krevní skupina. Spát se šlo pozdě. Hodně pozdě.

Druhý den ráno jsme s Artem jen obešli pole, pak začlo pršet až lít - a protože Marcela stejně potřebovala jet do Prahy, vynechali jsme dopolední výcvik a ujížděli směrem k Praze. Cestou jsme usnuli všichni - tři psi i já, jen chudák Marcela musela řídit...

Prostě  - bylo to fajn, zas jsme se něco přiučili a určitě se za Mirkem zas někdy podíváme...

 

Lucka

  

 

26. května 2007

Konečně jsme se odhodlali a přihlásili se ke zkouškám vloh, pro jistotu ne na klubové, aby ostuda kdyžtak nebyla tak veliká, ale na OMSkové, od OMS Beroun, v MS Praskolesy.

Už několik dní panuje tropické vedro a ani tahle sobota nebyla výjimkou. Už do rána (nástup byl v 8:30, na pole jsme vyjeli v 9:00) byl pěknej pařák - a co teprv později. Pejsků bylo celkem 15, krom Arta jediný zástupce slídičů, křepelák, jinak spousta jezevčíků, jeden jezevčíkovitý honič, jeden hladkosrtsý foxteriér, jeden ridgback a dva jagdteriéři. Po slavnostním nástupu s trubačem a fanfárou nám, teda psům, zkontrolovali tetovací čísla, Artovi teda jen začátek, zbytek má pěkně zarostlej, vytáhli jsme si čísla - my šťatsnou 13ku a šlo se na to.

V naší skupince bylo pejsků sedm - my, dva jagouši, fox a jezevčíci. Na pole jsme vyrazili auty o kus dál, do Horoměřic - a prý bylo dobře zazvěřené...No, to asi bylo, ale taky pěkně rozpálené, nebylo se kam schovat, jak jsme tak s číslem 13 hodinku čekali, tak toho měl Art dost, ještě než šel na řadu. A bohužel to bylo znát - slídění opravdu nebylo takové, jako při nácviku. Art se mi motal pod nohama, neběžel dál než 5 metrů, jednu chvíli se naopak vzdálil ke koroně, kde objevil páníčka a hodlal setrvat...no prostě legrace...Pak jsem naštěstí zahlídla zajíce, nasadila Arta na stopu a ten po ní spolehlivě vyrazil - ovšem potichu. No bezva. Pak už nám jen za zády vystřelili, což s Artem nijak nepohlo a šlo se na chvilku do stínu. Pak už jsme vyzkoušeli jen chůzi na vodítku, což nám ¨jde, páni od jezevců a teriérů se ještě ěli schovat, což my nemusíme, a pak už se jelo zpátky do praskoleské hájenky.

Tam to chvilku vypadalo bídně, ale pak jsme si s pány rozhodčími vysvětlili, že změny ve zkušebním řádu, umožňující projít na III. cenu i s nulovou hlasitostí, opravdu platí, jen jim o nich nikdo z ČMMJ neřekl - a šli jsme na vodu. Art krásně plaval za klackem, ten dokonce i přinesl, takže jsme to měli za sebou. Dali jsme si gulášek, flákli se do stínu a čekali na vyhlášení.

Pak jsme dostali diplom, III.cenu kvůli hlasitosti a nadšeni novou zkušeností vyrazili domů.

A jakže jsme tedy dopadli?

Nos za 4

Hlasitost za 0

Poslušnost a ovladatelnost za 3

Chování po výstřelu za 4

Slídění za 2

Stopa živé zvěře za 4

Ochota jít do vody za 4

Celkem máme 139 bodů a III. cenu, příště to určitě bude lepší.

 

 

 

Týden se s týdnem sešel a my opět vyrazili na výlet. Kokří mizera se rekreoval už od pátku na chatě (což jsem mu velmi záviděla), takže jsem se tam za ním v pondělí večer jela podívat - a v úterý se za námi přijela kouknout Jitka s Majkym, vytáhli jsme kšíry a postroje a vyrazili na okružní trasu kolem Jílového.

Střídavě svítilo sluníčko a pršelo, nebylo moc vedro, takže počasí na prochajdu jak stvořené. Jen psiska se nějak nebyla schopna dostat do formy a táhnout jak mají (a např netahat z kopce a nečuchat ke každýmu stéblu trávy). Vylezli sjme do několika pěknějch krpálů, pokochali (pokochaly, psům to nic moc neříká) jsme se vyhlídkami na NKO Střed Čech, kde za pár let možná bude stát dálnice, potkali divného pána, co bysme se ho asi bály, nemít sebou dva psy.

                                                                                             

 

Trasa nás vedla i přes vsi, kde jsme se mohly přesvědčit, že vážně ty naše chudáky ve městě trápíme, že se jejich venkovští kolegové mají líp - jsou celý den na čerstvém vzduchu, proběhnou se -např na řetězu dlouhém cca metr, na kterém se zmítal statný leonberger, o různých vlčácích závistivě ječících za plotem, že oni by taky chtěli na prochajdu, nemluvě...No, pro místní obyvatelstvo jsme byli atrakcí spíš my - moc lidí, co pochoduju se psy uvázanými gumicukem k pasu, ještě asi neviděli...

A pak už jsme byli v Jílovém, kde jse sice fajn hospoda, ale neberou tam stravenky, takže jsme si mohly dát leda nealko a cítit se tak trochu jak socky...z Prahy...Domů nám zbýval poslední kopec, který už ale šli kluci na volno, Art si proběhl pár křoví a přilehlých polností, Majky spásl několik hektarů mladé pšenice, pak si kluci trošku pohráli  - a už jsme (se zastávkou na poli, Art se nutně piotřeboval před cílem trochu ohodit bahnem) byli doma...Tak zas někdy příště.

 

1. května 2007

Dnešek byl úplně úžasnej - po dlouhé době jsem taky jednou nemusela do práce, a tak jsme toho naplánovali vážně hodně:  dopoledne jsme jeli na Ládví, kde na nás čekala Jitka a Majky a taky Bojar, labrouš Jitčinýho přítele Honzy. O Bojarovi jsme už dost slyšeli (hlavně, že potřebuje zhubnout), v reálu je to moc milý pes...jen se chudák tváří útrpně, že musí chodit na procházky a rychleji. S Jitkou a oběma klukama jsme vyrazili do lesa, co maj za barákem - a bylo to tam fajn, moc jsme jim ho závï děli. Art se tam stihl vylepšit v nějakém bahně, ale než jsme došli k Jitce domů, tak to z něj naštěstí opadalo, ale jinak byl vzornej - asi tam nic nenašel.

Pak jsme chvilku pobyli u Jitky doma a zpříjemnili jejich sousedům sváteční poledne, Art si hrál s Bojárkem a krásně u toho štěkal, jak to umí jen on...Taky si na Bojarovi zkoušel jiné věci, ale to mu bylo zatrhnuto...tak se aspoň snažil Majkymu ukrást balonek a vůbec dát najevo, jaká otrava je bejt doma, když se může někam jít.

Pak ale přišel slibovaný výlet. Naskládali jsme se do auta Honzova tatínka a ve složení tři lidi a tři psi jsme odjeli na Jíloviště, kde bydlí Adéla. Mají to tam moc hezké, kluci jim stihli prošmejdit zahradu a pak už Adéla vzbudila neskutečně roztomilou Arwenku a spolu s Andulkou (Růženka nemohla, hárá) jsme vyrazili pěšky do Všenor. Šlo se lesem, cesta to byla veselá. Art párkrát předvedl své číslo "zdrhnu a pak běžím na opačnou stranu", ale o hlavní bod  zábavního programu se postarala Andulka. Několikrát utekla, předvedla, že na zkoušky by už byla připravená, protože krásně hlásí, a vůbec, že na ni může být Adéla pyšná. No, moc nebyla, zrovna hezky o Andulce v její nepřítomnosti nemluvila. A uvidíme za pár měsíců, až bude stejně rychle běhat i Arwenka...

Nakonec jsme ale do Všenor (přes moc krásnou louku s koňmi a kravami) došli, potkali dalšího pejska - černouška Gucciho, psi se vykoupali v Berounce - a vyrazili jsme zpátky, do pěkně odporného kopce, ve kterém jsme navíc potkali turistickou výpravu, co dělala rámus a mátla nám psi, kteří pak (klasicky)  běželi úplně někam jinam...Jen Arwenka se vezla autem s Guccim, je to sice holka šikovná, ale už toho  na ní bylo moc.

                                                                                                                               

 

A pak už jsme byli zas na Jílovišti, hupsli jsme do auta a jeli dom. Ještě v autě psiska krásně vytuhla (jen na Majkyho bylo v autě asi přeartováno a přebojarováno), po příchodu domů Art zbaštil plnou misku a usnul. Chrápe a krásně smrdí bahnem, takže doufám, že si to dneska užil.

                                                                                   

 

 

 

7. dubna 2007

Další moc a moc povedený víkend! Tentokrát za námi vlakem přijel nejen Majky s Jitkou, ale taky Andulka a Růženka s Adélou, takže se nám dogtrekková smečka pěkně rozrostla (a ještě se rozrůstat bude). Trasa byla kapku delší - z Jílového přes Kněží horu a Gryblu na Zbořený Kostelec, zpátky pak přes les do Prosečnice na vlak. Asi tak 24 km.

                                                                                         

 

Zážitků bylo hódně:

-hned v Borku na úzké cestičce stařík s ječícím zrzounem a holí, co chtěl, abysme lezly strání

-čtyři do sebe neustále zamotaní psi versus všudypřítomní cyklisté

-pořád do kopce a z kopce!  A svačina nad Čakovicemi, Art s úspěchem loudí ("když sis to oslintal, tak to sněz") a štěká

-Andulka větří, snad ne prasata...

- Čakovice - Jitka: "To už jsme v Praze?", krásný domeček, kam by se vešlo hafo psů i s parkurem

-Růženčin útrpný výraz "J á nechci tahat! Já jsem slušně vychovaná holka!"

-výstup na zříceninu Zbořený Kostelec a napínavý sestup dolů (povel za paty naši psi nikdy neslyšeli a i kdyby jo..)

-hloupý nápad pustit psy a zpomalit místo poklusu na vlak

- Andulka a kůň

-vypuštěn i Art, skokem se noří do bahnitého rybníčku

- následovné zmizení Andulky a Arta, po pěti minutách jsme byli kompletní, ale zpožděné

-následovný  sprint směr nádraží, obzvlášť cca 1,5 km ostrým svahem dolů po písku a jehličí byl pamětihodný

-nádraží s kofolou a perníčky

-moc "milý" pan výpravčí, co chtěl vyhodit ubohou uťapanou Andulku z vlaku

...a pak jsme šli dom, mě bolel zadek, Art cestou potkal jezevčíka a dvacet minut si hráli,

po příchodu do chaty nejen nevytuhl, ale prudil s balonkem...Tak nevím. Už má asi natrénováno.

 

31.března 2007

 

Tak tenhle víkend se vážně moc povedl!!! V sobotu za námi přijela Jitka s Majkym a šli jsme trénovat na dogtrekk,        r espektive vyzkoušet nové krásné opasky, co jsme si pořídily (já i neméně krásný batoh, co má vyšitý psí spřežení    a Jitka misku a tak, pořád je co kupovat...). Trasa byla v podstatě stejná jako tehdy s Marcelou, tedy Turyně -Vlčí rokle - Markvart, pak ale přes Kostelec u Křížku a Nechanice na Hotel René a přes Chotouň zpět  na Turyni a na chatu. Původně jsem mlžila, že trasa bude cca 15 km, během cesty jsem na jednom    rozcestí musela přiznat barvu, ve výsledku jsme totiž ušli asi 25 km. Jsme vážně dobrý, my ten mid  v podstatě uběhnem!

                                                                                             

 

 

Na psí výlet to byla poměrně nezvykle idylická akce - psi na kšírách a pružících vodítkách ťapali  moc hezky,    až tak moc se nemotali, sluníčko svítilo, stromy kvetly, v René nám prodali pití (a dali psí vodu, co ji Art hned rozlil na Jitčiny tenisky), byl tam i pravej kovboj s flekatým koněm a houpavou chůzí, nohy nás ani moc nebolely, zato psi byli urvaný... Cestou jsme obdivovaly spoustu krásných domečků, co by se do nich vešly  mraky psů, na zahrady parkur a leccos jiného.Dogtrekking se zdá být ideálním sportem. Až na všudypřítomné cyklisty, motorkáře, malé děti a psi na řetězích. A že jich bylo, chudáků...Pak, že se my, městský pejsci, máme špatně...No, trošku máme, když si paničky pořídily tyhle legrační postrojky a už nás nenechávaj lítat, kde bysme chtěli, ale tak zle na tom nejsme, abysme lítali jen po dvorečku, po vydupaný pěšince kolem plotu a štěkali na šťastnější kolegy, co můžou i na procházku.

                                                             

 

To, že dnes Jitku bolí žebra a zadek, jak byla navlečená v postrojku, nepočítám...Tělo si zvykne, jen aby si nezvykli i psi...

 

 

 

 

Tenhle víkend jsme strávili na loveckém výcviku s Horys-lovem ve Veltrusech u Prahy. A musím říct, že tak náročný program už jsme dlouho nezažili - kam se hrabou naše výlety! Jsem urvaná, jak kdybych skládala metrák uhlí, Art spí a spí, ani nechtěl žrát, jak je unavenej...

Přijeli jsme v pátek odpoledne, strašně lilo a kemp na břehu Vltavy vypadal vyloženě nevlídně. A navíc jsme zjistili, že chatičku sdílíme se třemi dalšími pejsky - špringří holčičkou Maryškou, vižlákem Rudou a parsonem Foxem. Naše čtyřka spolu přes občasné Foxovo brblání ("co mi maj ty psi co lítat přes postel? "to je MOJE chatka, MŮJ kemp!")vycházela skvěle, během večerního výcviku skoro potmě jsme sice strašně zmokli, ale bylo to zajímavé. Zajímavá byla i noc, kdy jsme se snažily udržet psi na těch správných postelích a v klidu. Takže Foxova panička na svém psu v podstatě celou noc ležela...

V sobotu už nepršelo, ale šlo do tuhého. Po snídani (zrzoun Nik mi rychlostí blesku sežral rohlík) se šlo na buzerplac cvičit. A já začla pomalu chápat, že budu muset od základů změnit své chování k Artovi, že se chlapec bude muset smířit s faktem, že vůdce jsem já...Poprvé v životě ode mě dostal proutkem - a hodně se divil, stejně jako když jsme mu do tlamy rvali klacky a nutili je držet. A když to předváděl Mirek Horáček, tak už se Art opravdu DIVIL. Kokr, kterému se něco nechce, se dovede dobře bránit.Pohled na zmítajícího se psa, který řve, jak když ho na nože berou, asi v životě nezapomenu. A to se po něm chtělo jen to, aby v držce podržel klacek:-).  Ale pobarvená stopa nám šla,stejně jako hledání bílého králíčka - až na to, že Art nehlásil, asi že flegmouš králík neutíkal (stejně mu ta pasivní rezistence nebyla nic platná.). Po obědě jsme si šli lehnout asi všichni. Meztím přijel Karel Zelníček, co jsem mu psala všechny ty otravné maily a pomohl mi s nácvikem aportu, půjčil nám krásnou srnčí nožičku a naučil mě, jak ji narvat psovi do držky. Uf. To byl den. Tuhle noc byl absolutní klid, všichni spali jak zabití.

V neděli bylo samozřejmě naprosto krásně...Opakovali a upevňovali jsme si vše, co jsme se naučili, Art krom klacku a nožičky držel (krásně) i bažantí křídlo, bravurně šel barvu a našel králíka č. 2 (ten přežil, pro tentokrát). A pak jsme si, aby byla ještě větší sranda, uspořádali malou psí výstavu. Art suverénně vyhrál skupinu (složenou z Arta a Maryšky), dostal CAC a BOB a vůbec všechno, Mirek prohlásil, že TAKHLE má kokr vypadat (měl by si udělat papíry na posuzování VIII. skupiny), čímž mi zvedl náladu. a pak zas aporty a králíci(toho přeživšího se můj hrdina kapku bál, protože ošklivě vřískal a smrděl a vůbec, co kdybych ho vyměnila za takovou nějakou červenookou zrůdičku..)  a hopsání za Glumem a vyžírání Rudovy  misky...až mi bylo líto, že jedem dom.

Rozhodně si to někdy zopakujem a předvedem Mirkovi naše pokroky.Howgh. Teda - APORT! DRŽ...DRRRRŽ!

                                                 

      Já nechci pryč! Já chci Rudovy granule!!!

 

 

 

10. března 2007

Měla to být krátká, poklidná procházka na Závist - Adéla s Růženkou a Andulkou potřebovala být brzo doma, Jitka s Majkym chtěla ještě odpoledne zajít na cvičák. A já si předsevzala, že Arta nepustím z vodítka. Jenže - klasicky mi ho bylo líto, takže byl spolu s ostatními vypuštěn hned, jak jsme vlezli do lesa. Během první minuty jsme místo 4 psů měly jednoho - Majkyho samozřejmě. Po ostatních ani vidu ani slechu. Po čtvrthodince nervozního pískání, hulákání a polohlasých nadávek se vrátil Art. Zázrak...že zrovna on přišel první. Měla jsem z toho hezký pocit a čekala, kde se vynoří holky. Jenže to jsem ještě netušila, že se ze zbraslavského kopce hned tak nedostanem. Po dalších pár minutách jsme se rozdělily - za půl hodiny holky hlásily, že viděly Růženku, za další chvilku ji i odchytly. Jenže kde zůstala Andulka? Opustily jsme vyděšenou Adélu a vydaly se nahoru na hradiště. Po beaglové ani stopa, až nahoře nám spadl kámen ze srdce. Turisti hlásili, že inkriminovaný beagle pádil po  zelené dolů z kopce. Vydala jsem se s Artem tím směrem, narazila na další výletníky, kteří potvrdili, že jdu správným směrem a rozhořčeně se tázali, jak jen se nám mohl ztratit pes - no, ta jejich vypasená, otrávená jitrnice by to určitě neudělala. Po chvíli mého hulákání dal Art čumák k zemi, táhl mě dolů a kňoural - úplně jinak než na stopě zvěře. A dole pod kopcem se najednou vynořila Andulka. Skákala mi až na hlavu samou radostí, že mě vidí. Adéla byla ráda, takže slečna A. ani nedostala vynadáno, po chvíli jsme dokonce psiska znovu vypustily, zbytek procházky proběhl relativně poklidně - ale na tu víc jak hodinu, kdy jsme si všechny malovaly nejčernější scénáře toho, co se mohlo Andulce přihodit, asi hnedtak nezapomenu.A na příští výlet sebou beru placatku. Včera by se hodila.

Neobvyklý výjev - všichni psi v jednom záběru 

           

Heč, mám větší klacek než Majky!

Našli jsme Andulku, hurá! Teda, Art ji vystopoval a já doběhla...

     

 

 

 

Minulou sobotu jsme byli na procházce - na chatu za námi přijel Majky s Axou, tak jsme vyrazili ven. Vlčák Jack odvedle už zase utekl, zase se chtěl prát - a mně se mezi klubko  psů nějak přimotala noha...Procházku jsem sice dokončila, ale noha bolí a hraje všema barvama...(ale kalhoty zůstaly celé, uvítala  bych, kdyby to bylo naopak).  Některé majitele psů bych střílela. Aspoň že je Jack očkovaný.

Ale jinak jsme si to užili...hlavně Art, prohnal si pár srnek a od Jitky vyžebral spoustu frolíků. Ale snad se to líbilo i Majkymu a Axe, té se jen musím omluvit za Artovo nemravné chování - že je Axa holčička, si ten pacholek všiml až po procházce, v chatě - a nedal chuděrce pokoj.

A v sobotu jdeme zase!               

Tak já nevím - není to studený?     

                                                                                                                                                                         

Uhni, Arte, my chcem ven, je to pěkná ledárna!!!

                                                                                                                                                                                                                             

 

 

 

 

Další výlet aneb trénujem!!!

Rozhodli jsme se brát výletování vážně!!! A protože kvůli počasí stále ještě není agility, domluvily jsme se s Jitkou od Majkyho a Adélou od Andulky na dlooouhé procházce s jediným účelem - uštvat ty naše čtyřnožce. A protože když už jedu na výlet, tak vždycky nějak skončím v Posázaví, vedla trasa tentokrát podél řeky, z Kamenného Přívozu do Pikovic, kde se oddělila půlka výpravy, která toho ještě neměla dost a odjela na cvičák, a dál do Davle, kam s vypětím lidských sil došel statečný zbytek, tvrdé agiliťácké jádro. Podle ukazatelů to mělo být cca 12 km. Klub českých turistů sprostě lže!!!12 km  by nám přece netrvalo skoro 5 hodin! 

                                                                   

                                                                                                      Zleva: Majky, Emilka, Rozárka, Art, Nikki, Růženka a Andulka

Zábava ovšem byla už ve vlaku: - do oblíbeného Posázavského pacifiku postupně nastoupili: Majky+Jitka na Hlaváku (Jitka podlehla skepsi a psala sms, že sice jedou, ale do vlaku se krom Majkyho vejde maximálně čivava...Pche! Pesimismus nebyl na místě!), já s Artem ve Vršovicích, na Zbraslavi pak Adéla s Andulkou a Růženkou (Andulka, která se vyvlíkla z obojku, chudinka hledala azyl u hodných důchodkyň z KČT, ale neuspěla. Musela k Majkymu a Artovi.). V Pikovicich pak přibyly další psové. Rozárka s Emčou a Nikki. Pan průvodčí měl svatozář, většina psů naopak neměla košíky, milé důchodkyně je překračovaly s úsměvem, co taky měly chudinky dělat jiného...

                                       

Pak už šlo vše jako po másle: v Kameném Přívoze byl masopust a veselo, Nikki dostala pentle na vodítko, Art štěkal a mizel ve stráních a na skalách, Andulka se ho občas snažila napodobit, ale na to, že je bíglová, tak nic moc; Majky šéfoval a šlapal po Nikki (o chudinku malou parsonovou zakopávali všichni psí hromotluci), občas se nějaký ten pes vykoupal; Emča cosi sežrala; Jitka měla hlad, ale cizí výprava buřty uhájila; Art málem chytil slepici - no a pak už jsme byli v Pikovicích, kde se odpojily a zbaběle odjely holky s Nikki, Rozárkou a Emilkou...

                                                                           

                                                                                                                                                                                      Najdete beagla?

A my si daly plněné bramborové knedlíky a vyrazily do Davle. Cestou jsme málem měly dalšího psa, moc pěkného stafjezevčíčka, Andulka se rozhodla pokoušet trpělivost Českých drah a své paničky  a pořídila si válečné malování - no a pak jsme už byly v Davli, na nádraží...A doma, tedy na chatě, dokonce ani Art nechtěl jít na další procházku a usnul.

                                                                             

                                                                                                                                                                                        Ty že jseš jezevčík??? 

Holky, díky a někdy si to zopáknem!