AMBRA

5.4.1992  - duben 2005

Artík nebyl můj první kokr - kokr číslo jedna pro mě už navždy bude AMBRA. S touhle nádhernou, paličatou, šílenou zlatou kokřicí bez PP jsem prožila nádherných 13 let - strašlivě rychle utekly a já musela Ambrušu doprovodit i na poslední cestu. Držela jsem ji v náručí, dokud neusnula...Tou dobou už byl na světě prcek Art, ale to jsme ještě nevěděli, že nějaký další pes bude.a ani to, jak to všechno dopadne...

Ambra byla jedinečná - chytrá jak opice, krásná jak jen zlatý kokr může být, temperamentní, mazlivá...Nachodily jsme spolu spoustu kilometrů, s ní jsem se nazpaměť naučila znát trasy,které dnes procházím s Artem., na ní jsem se učila, jak se psem vůbec zacházet...a navždycky se zamilovala do neskutečné krásy anglickéhoc kokršpanělav pohybu (ty vlající uši...ten rozesmátý výraz...).

Dnes spí na zahradě naší chaty, pod kamenem přineseným z Prosečnice.

Nikdy na ni nezapomenu, dodneška se mi o ní zdává, i když vzpomínka na ni nebolí tolik, jako na Arta, Ambra umřela ve 13ti letech, po dlouhém a krásném životě. Věřím, že se ještě jednou  někdy, někde sejdeme.

 

Ani Ambra nebyla v naší rodině prvním psem. Před ní byla krásná boxerka Ambra (byla s PP, CHS snad Arabský Půlměsíc), která patřila tátovým rodičům a se kterou jsem si hrávala jako batole (údajně jsem jí strkala ruku do tlamy). Kvůli dědově nemoci jsme ale museli Ambru prodat. Táta dodnes touží po zlaté boxerce - a já si namlouvám, že si Ambru pamatuju. Byla prý nejen krásná, ale i neskutečně hodná - a když jí honila mlsná, dělaly se jí u tlamy bubliny...

Tohle je ona s mojí mamkou (omluvte kvalitu fotky):